Jaro je vážně prazvláštní část roku. Probouzí přírodu i lidské duše po zimním spánku, po dlouhém bezčasí naplněném bolestnou, však nevyslovenou touhou, po nekonečných propitých nocích, které jen krátce přerušoval dlouhý den. A lidé doufají, spolu s přírodou a celým světem, že přichází nový začátek. Přichází naděje, že je ještě možné žít užitečný život, že je možné milovat, mít děti, být šťastný. Je to krásné a tak strašně klamné...
Protože tak jako přichází v květnu tři mraziví muži, aby spálili rozkvetlé třešně, tak přichází bolest, která nás probouzí ze snu, aby řekla - Blázínku, už ti není šestnáct. Život ti přece dal už dost ran na to, abys věděla, že naděje je jen na chvíli a po ní přichází procitnutí tím bolestnější, čím sladší ta naděje byla.
Moje hloupost, ostatně jako vždy.
Ale to nevadí, sice to bolí, ale vím, že po tom mrazu přijde léto a já ho tentokrát přivítám živá. Snad bez naděje, snad s pocitem vnitřní prázdnoty, kterou nechci ničím zaplňovat, ale živá. Život ve mě se probudil a za to díky, mé krásné, ač tak kruté jaro.
Budu žít. Ta rána mě zasáhla do srdce, ale nezabila.
A to, že žiju je pro mě po posledních dvou letech dostatečným důvodem pro život sám.
Ahooj..prihlas se na mem blogu do souteze o nej blog.. Diky a hoodne stesti..paa :-*