Venku je krásně, chci změnit svůj život, karty to ukazují, ale já pochybuji. A před chvíli se pochybnost změnila v jistotu. Jsem znechucena, neboť se již nedá věřit nikomu, stanu se jeptiškou, není to okamžité hnutí mysli, spíš zhodnocení dlouhodobějšího stavu. Vadí mi mužská blízkost, vadí mi jejich pach, samozřejmost, s jakou se mě rádoby nevinně dotýkají.
Ty se nemusíš usmívat na chlapy, kteří jsou tvými kamarády, ale dovolují si mnohem víc, než ti je milé. Bohužel to, co mi vadí, je společensky zcela přijatelné, tudíž si nemůžu ani stěžovat, ani to těm chlapcům rozmlouvat, ani je za to bít, musím se nadále usmívat stylem - hrozně ráda tě vidím. Je mi z toho poněkud nevolno. Asi se zvětšil můj osobní prostor, možná je to reakce na časté a neurvalé pronikání do něj, nebo na nedávný silný zásah, kdy jsem si ještě říkala, jak je to příjemné. Dost už těch řečí. Přestávám vycházet, přestávám se scházet a chodit na pivo. Začínám zase psát a konečně fotit. Jaro bylo vždy dobou mých nejsilnějších depresí, kdy celý svět žije a já mu to závidím, a nejhorší je slunce, jak si tak zbůhdarma svítí, všichni jsou šťastní a mě z toho tak akorát bolej oči. Jsou zatrpklá a znechucená, ale afektovaná už nebudu, není proto důvod. Není už žádné hry, jediné štěstí, že moje vědomí prohry je vědomím přísně soukromím, vždy je lepší vědět víc než protivník. Při hře si musíš soupeře vážit a musí být možnost výhry. Tahle blamáž je tím smutnějí, že jsem díky ní málem začala žít. Na(ne)štěstí jen málem, neboť rozuzlení přišlo včas. Vždy je lepší vědět. Čím dřív třísku vyřízneš, tím méně zhnisá, tím dřív se zhojí. A navíc je příjemné ji potom navždy spálit. Neboť třísky na rozdíl od fénixů z popela nevstávají.
Je mi to trochu líto, protože já v sobě už dlouho nemám ani tu jedinou jiskřičku, která by mě přivedla zpět do života. Doufala jsem, že mě zapálí, protože sám hoří plamenem, jehož odlesky hvězd se dotýkají... Vím a vždy jsem věděla, že nehoří pro mě, ale po tom jsem ani nijak netoužila, neboť ho nechci vlastnit (žárlivost zničí vše, čeho se dotkne a já žárlím přímo vražedně, když necítím jistotu a tu by mi nikdy nemohl dát), ale on hoří pro jinou a to není oheň, který by mě mohl zachránit z mého nebytí.
Ale věci se ostatně vždy mění k horšímu, takže nakonec můžu být vděčná, že nadále vše zůstává při starém.
Jen bych ráda věděla, jestli někdy poznám naději, kvůli níž nebudu vzápětí potrestána za svou naivitu. Copak ty dvě dámy vždy chodí ruku v ruce?